"Je to takové izraelské tabu. Izrael přeživší holokaustu nechtěl. Představovali přítěž. Hlavně proto, že je úřady vnímaly jako „slabé kusy“, které se nebránily. Vzdaly se téměř bez boje, šly na smrt jako ovce. Nikdo nechápal, že ti lidé neměli na výběr, že do transportů museli, že vás Němci zastřelili jen tak, na ulici, pro zábavu, že válku často přežili lidé velmi nemocní, jediní z rodiny… Izrael byl tehdy nový stát. Chtěl být silný. Ideálem občana byl zdatný muž, bojovník. I proto se s přeživšími neuměl „vypořádat“. Často končili u nejtěžších prací na farmách, přehlížení, vysmívaní.
Terčem útoků bývali téměř denně. Ke „smíchu“ stačilo, že neuměli dobře hebrejsky. Mluvili spíš jidiš, jinými evropskými jazyky. Nový jazyk jim šel těžce, mívali v něm přízvuk. Běžně taky padaly otázky: Co jsi dělal/a, abys přežil/a? Když to byla žena, okamžitě byla v podezření, že s Němci spala. Mužů se ptali, zda kradli. Přeživší byli zkrátka pro většinovou společnost podezřelí jen tím, že žili.
...
V Izraeli byl zkrátka dlouho rozdíl mezi těmi, kteří se v něm narodili, a těmi, kteří do něj přišli. Roky po válce se ti „vyvolení“ smáli číslům na rukách těch méně šťastných, k nimž patřila i matka. Ponižovali je.
K tomu patří, že ji po příjezdu do Izraele nutili k tomu, aby se přejmenovala. Halina nebylo hebrejské jméno. Ona je tvrdá. Odpověděla úředníkům, že se jako Halina narodila, že ji tak pojmenovala máma, že jako Halina zemře. Jen mimochodem, ač umí hebrejsky velmi dobře, polský přízvuk stále má. A ač v Izraeli nikomu nevadí, že máte v hebrejštině anglický nebo americký akcent, ten polský může být stále terčem vtipů."
